Kamera v táhlém záběru bloumá temnými místnostmi pod domem jako myš ztracená v bludišti. Spleť úzkých chodeb navozuje silný klaustrofobický dojem a špinavé cihlové zdivo dokresluje zlověstnou podstatu celého sklepení, kde naděje umírá na dně hluboké jámy. Z povzdálí je slyšet neúnavná jehla pracujícího šicího stroje, hudba z puštěného rádia a také zřetelné ženské prosby. Kamera vstoupí do pracovny ozářené mdlým nažloutlým světlem a sleduje nahou postavu usazenou za stolem. Na obnažených zádech pekelného ševce se rýsuje tvrdé svalstvo. Zaujat prací a neschopen jakéhokoliv druhu empatie ignoruje úpěnlivé volání vycházející z jámy připomínající starou studnu. Dole na samotném dně stojí jeho další oběť. Vystrašená, dezorientovaná, se špinavým bahnem, které ji obepíná kotníky. Buffalo Bill dokončuje svůj nejnovější model a v hlavě už spřádá plány na další módní doplněk zhotovený z lidské kůže.

Děsivá krása

Je lepším thrillerem Mlčení jehňátek (1991), za nímž stojí režisér Jonathan Demme, nebo Sedm (1995) od Davida Finchera? Zapeklitá otázka, na kterou má jistě každý filmový fanoušek svou vlastní odpověď. Za sebe bych chtěl napsat pouze to, že v daném žánru nemají dva výše uvedené klenoty absolutně žádnou konkurenci. Samozřejmě pokud se budeme bavit primárně o dekádě devadesátých let. Oba snímky mají propracovaný scénář, vysokou technickou úroveň, pamětihodné herecké výkony, silné postavy a oba se zabývají pátráním po sériovém vrahovi. Zajímavým pojítkem je jistě i Howard Shore. Vynikající hudební skladatel, který je podepsán pod oběma filmy. I přes tyto podobnostní prvky nabízejí ve výsledku oba filmy odlišný druh diváckého prožitku a především zcela jiné pocity ze závěrečné katarze. Účinek filmu Sedm se rovná ráně palicí rovnou do hlavy, kdežto Mlčení jehňátek vyčnívá tradičněji podaným koncem s důrazem kladeným na pocit zadostiučinění.

Když roku 1992 inkasovalo Mlčení jehňátek rovnou pět Oscarů v pěti královských kategoriích, byl to celkem šok. Filmy, které mají v žánrovém zařazení štítek s nápisem horor, nechávají obvykle členy filmové akademie zcela chladnými. Jonathan Demme navíc platil v té době za celkem solidního rutinéra, jehož filmy ale rozhodně nepatřily mezi očekávané události. Najednou si tenhle chlapík odnáší zaslouženou cenu akademie pro nejlepšího režiséra. A nejen to. Kromě něj zlatého plešouna získali i představitelé hlavních rolí, tedy Jodie Foster a Anthony Hopkins. Kdo by to byl řekl? V době vydání - nenápadný film ohlášený bez mediální masáže. Po několika měsících - absolutní senzace, která významnou měrou zpopularizovala termín „sériový vrah“ a podnítila v mladých Američanech touhu po vstupu do řad FBI. Při bližším pohledu ovšem musí každý soudný filmový fanoušek uznat, že úspěch tohoto filmu byl po právu zasloužený.

Trvalý odkaz snímku Mlčení jehňátek spočívá jednak v nesmírně silném příběhu nápaditě kombinujícím klasické konvence detektivního vyprávění s působivými hororovými pasážemi. Dále pak prezentací ústřední trojice odlišných postav a sérii děsivých filmových obrazů, které se staly součástí populární ikonografie. V jádru sledujeme nekonvenční film o sériovém vrahovi, přičemž pátrání po něm můžeme vnímat jako hlubokou výpověď jedné odvážné ženy, která dokáže zachránit život jiné ženy tím, že se tvrdě vzpouzí svazujícím žánrovým pravidlům. Jestliže James Cameron dokázal prostřednictvím postavy Ellen Ripley stvořit nezávislou akční hrdinku, dokázal to samé Jonathan Demme v ryze dramatické poloze. Clarice Starling je osamělou ženou ztracenou v mužském světě, kterou každý podceňuje a využívá, ale ona přesto vytrvá a veškeré překážky vrozenou inteligencí i houževnatostí úspěšně překonává. Mlčení jehňátek svou narativní strukturou představuje nejen zásadní feministický mezník, ale rovněž nabízí důkladnou studii o osobnostní transformaci a hledání vlastní identity. Další filmové putování právě začíná!

Psaní jako forma trestu

Jestliže se o Mlčení jehňátek chceme bavit v širším kontextu, musíme zákonitě zmínit i jméno Thomas Harris. Americký introvertní spisovatel, který má na kontě sice ''pouhých'' šest románů, ale i tak patří mezi nejoblíbenější a nejuznávanější spisovatele se zaměřením na detektivní žánr. Kromě skutečnosti, že pochází z Tennessee a má vysokoškolské vzdělání, které získal na soukromé Baylorově univerzitě v Texasu, se toho o něm příliš zjistit nedá. Harris si totiž po celý život bedlivě střeží své soukromí. Roku 1975, kdy vyšel jeho první román Černá neděle, poskytl novinářům menší interview. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem následující rozhovor s médii neproběhl až o devětatřicet let později. Jen málokdo se publicitě umí vyhýbat s takovou grácií jako Thomas Harris a jen pro málokterého spisovatele je tvorba knih takovou řeholí. Harris psaní nesnáší, velmi jej vysiluje a psychicky deptá. Dle slov jeho blízkých kolegů se ke psaní musí vyloženě nutit a někdy minou i celé měsíce bez toho, aby dal dohromady pár stránek textu. Tahle skutečnost tedy celkem logicky vysvětluje i relativně skromný počet jím napsaných děl.

Hannibal kanibal

Ovšem teď přijde to podstatné. Jak již někteří čtenáři tuší, Harris stojí za vznikem literární postavy, která se po zhmotnění na stříbrném plátně stala jedním z nejvýznamnějších symbolů světové popkultury. Hannibal Lecter se na stránkách poprvé objevil v románu Červený drak (1981), kde zastával ještě velmi malou úlohu. Na základě knihy natočil režisér Michael Mann v roce 1986 i stejnojmennou filmovou inkarnaci, která však kromě pěkného vizuálního kabátku nenabídla nic jiného, než veskrze průměrnou kriminální rutinu. Ve filmu se stejně jako v knize vyskytuje postava Hannibala Lectera, avšak při vší úctě k herci Brianu Coxovi, jeho nedostatečné charisma a chatrný scénář mu znemožnily ve filmu jakýmkoliv způsobem zazářit. Daleko lépe si s knihou o šestnáct let později poradil režisér Brett Ratner. Dokonce si troufám tvrdit, že Červený drak (2002) je jeho nejlepším režijním počinem.

Kdo je vlastně Hannibal Lecter? Bývalý soudní psychiatr a zároveň krutý sériový vrah se sklony ke kanibalismu. Thomas Harris si jeho předobraz začal skládat v průběhu šedesátých a sedmdesátých let, kdy měl jako novinář možnost provádět rozhovory s odsouzenými trestanci pro časopis Argosy. Během své stáže po mexických věznicích poznal i muže jménem Alfredo Ballí Treviño. Bývalého lékaře odsouzeného k trestu smrti za brutální vraždu svého milence. Treviño měl velmi uhlazené vystupování, hovořil erudovaně a ve věznici zastával funkci lékaře. Harris s ním původně vedl diskusi o úplně jiném vězni a až později se od dozorců dozvěděl, že ten sympatický lékař je ve skutečnosti odsouzený vrah. Právě toto nečekané prozření na budoucího spisovatele silně zapůsobilo a vězeňský lékař se stal základním inspiračním kamenem pro jeho nejslavnější literární postavu. Za zajímavou můžeme považovat i skutečnost, že Treviño byl po dvaceti odpykaných letech propuštěn na svobodu a vrátil se ke své praxi. Tedy té lékařské, nikoli vražedné.

Inspiračních zdrojů použil Harris samozřejmě více. Hannibal Lecter je směsí nejrůznějších zločinců včetně vraha a skutečného kanibala Alberta Fishe. Důležité ovšem je, že to hlavní, z čeho Harris při psaní vycházel, byla jeho vlastní bujná fantazie. Skuteční sérioví vrazi jsou překvapiví především tím, jak jsou obyčejní a průměrně inteligentní. Mohou vypadat třeba jako váš soused odvedle nebo kolega z práce. Ano, i mezi nimi se najdou příklady velmi inteligentních jedinců, jako byl třeba Ted Bundy nebo Edmund Kemper, ale to jsou spíše vzácné výjimky. Představa člověka pocházejícího ze šlechtického rodu, který je vystudovaným psychiatrem, chirurgem, má charisma, dokonalé analytické schopnosti, vysokou inteligenci, zná etiketu, dějiny umění a ještě ke všemu vraždí, je silně nadsazená. Hannibal Lecter je výborně napsaná fiktivní postava, kterou Hollywood za podpory fenomenálního herce dokázal přetavit v exkluzivní zboží určené pro masy. Po premiéře Mlčení jehňátek si většina lidí začala představovat typického sériového vraha jako Hannibala Lectera, obzvláště Američané, kde termín „sériový vrah“ představuje opravdový kulturní fenomén. Inu, síla filmového média dokáže dělat divy.

Pan kritik

Američan Jonathan Demme byl v počátcích své kariéry známý spíše jako vzdělaný filmový a hudební kritik, který jen tak mimochodem natáčí filmy. Poprvé si k řemeslu přičichl jako pomocný režisér u producenta a tvůrce nízkorozpočtových krváků Rogera Cormana, mezi jehož nejhodnotnější díla patří bezesporu gotický horor Jáma a kyvadlo (1961). První větší prací, na které se Demme podílel, byl brakový akčnák Angel Warriors (1971), k němuž si napsal scénář a rovnou si zkusil i producentskou polohu. Jako režisér se Demme poprvé výrazněji blýsknul akčním filmem Crazy Mama (1975), přičemž následující komedií Veřejná frekvence (1977) si dokonce vysloužil i uznání odborné kritiky. V průběhu osmdesátých let si Demme vytvořil auru filmaře točícího ležérní dramata, která celkem bodují u kritiků, ale už hůře hledají přízeň u běžných diváků. Začátkem roku 1988 se s ním spojilo studio Orion Pictures a nabídlo mu čerstvě adaptovaný scénář s názvem Mlčení jehňátek.

Scénář hodný Oscara

Jakmile Thomas Harris vydal román Mlčení jehňátek (1988), prakticky okamžitě si zajistil uznání odborné kritiky i skvělé prodeje. Děj knihy volně navazoval na Červeného draka, přičemž postava Hannibala Lectera zde dostala daleko větší prostor. Harrisovu nejslavnější knihu zdobí i celá řada prestižních literárních cen včetně Bram Stoker Award, která se každoročně uděluje žánrům pochmurných fantasy a hororům. Producenti studia Orion Pictures nelenili a zlákáni úspěchem knihy začali spřádat plány na její zfilmování. Tehdy se ještě vážně uvažovalo s angažováním Gena Hackmana, který byl připraven potencionální vznik filmu nejen režírovat, ale zahrát si i roli agenta FBI Jacka Crawforda. Bohužel bylo potřeba vyřešit ještě jeden podstatný háček. Práva k postavě Hannibala Lectera vlastnil italsko-americký producent Dino De Laurentiis. Vyjednávání s producentem Hackmana odradilo, a tak dal nakonec přednost projektu Hořící Mississippi (1988), za nímž stál svérázný režisér Alan Parker. Z dnešního pohledu skvělá volba.

Abych uvedl věci do jasného světla, trochu vám zapeklitou situaci objasním. Dino De Laurentiis produkoval komerčně neúspěšný film Michaela Manna Červený drak, o němž jsem se již letmo zmiňoval. Nutno podotknout, že za velkou louží je film znám pod názvem „Manhunter“, aby eliminoval jakékoliv aluze na kung-fu tématiku. Ovšem bez ohledu na název mohl film samotný vzniknout teprve poté, co Laurentiis od spisovatele odkoupil práva k románu Červený drak a tím pádem i k postavě Hannibala Lectera, která se v románu vyskytuje. Jinými slovy, film Mlčení jehňátek by nemohl vzniknout bez souhlasu Laurentiise. Těžko říct, jakým směrem by se tok událostí dále ubíral, kdyby „Manhunter“ v kinech bodoval. Tím, že totálně propadl, nedělal Laurentiis s prodejem práv žádné velké obstrukce a nechal je producentům Orion Pictures za směšně nízkou cenu. Šlo o zlomový okamžik, po němž celý proces nabral potřebné tempo. Talentovaný scenárista Ted Tally obdržel kopii knihy Mlčení jehňátek ještě před jejím vydáním, a sice v listopadu roku 1987. Pracoval tak na adaptaci scénáře, u něhož nebylo vůbec jasné, zda někdy bude zhmotněn.

A skutečně. Jakmile Gene Hackman od projektu odstoupil, propadl Tally panice a měl opodstatněný pocit, že píše úplně zbytečně. Hnacím motorem se pro scénáristu stal spoluzakladatel Orionu Mike Medavoy. Jeho povzbuzování drželo Tallyho nad vodou a dávalo jeho úsilí alespoň částečný smysl. Až když studio získalo potřebná práva, ponořil se Tally do práce naplno. Za důvodem, proč studio oslovilo právě Jonathana Demma, stála jednak jeho spolehlivost, dodržování termínů, nepřekračování stanovených rozpočtů a dotahování věcí do konce. Demme si čerstvě dokončený scénář přečetl na počátku roku 1989. Prací, kterou Tally odvedl, byl bez přehánění ohromen. Souhlasil prakticky okamžitě a v květnu téhož roku si naplánoval pracovní schůzku s Tallym. Nechtěl od něj žádné přepisy, natož rozsáhlé změny. Na to byl scénář až moc dokonalý. Důvodem schůzky byla především důsledná diskuse o obsazení klíčových rolí.

Kráska a dvě monstra

Orion Pictures, respektive trojice producentů Edward Saxon, Kenneth Utt a Ron Bozman, začala ihned rozhazovat sítě, nicméně poslední slovo ve výběru herců měli mít režisér a scenárista. Jestli Jonathan Demme během castingu učinil nějaký výrazný ústupek a dal na radu producentů, pak tak učinil v případě křehce působící herečky Jodie Foster. Režisér osobně sázel spíše na Michelle Pfeiffer, která se mu jako studentka akademie FBI Clarice Starling zdála ideální. Nicméně herečka odmítla, neboť jí scénář údajně naháněl hrůzu. Rovněž odmítla i Meg Ryan, kterou pro změnu scénář doslova odpuzoval. Po celou dobu castingu producenti nenápadně poukazovali na kvality Jodie Foster. Ohledně jejího obsazení rozhodla až osobní schůzka s režisérem, protože Foster ohromil nejen román a scénář, ale především samotná postava Clarice Starling. Herečka v minulosti musela čelit nepříjemnému obtěžování jednoho dotěrného fanouška. John Warnock Hinckley Jr. si herečku vyhlédl na počátku osmdesátých let. Sledování, nepříjemné telefonáty, dopisy a jako zvrácený vrchol pokus o zavraždění prezidenta Ronalda Reagana. To vše jen proto, aby na mladou herečku zapůsobil. Agenti FBI tehdy odvedli skvělou práci a Foster cítila, že skrze postavu Clarice Starling by jim mohla vzdát hold.

Dr. Hannibala Lectera mohl hrát kdekdo. Soupiska zvažovaných herců byla opravdu dlouhá, nicméně přímé oslovení se týkalo jen několika málo vyvolených. Sean Connery působil od počátku jako jediná správná volba a na jeho obsazení se jednomyslně shodli režisér, scenárista i studio. Zároveň asi nikdo nečekal, že skotský rodák roli relativně rychle odmítne. Connery to tak měl v pokročilejším stádiu své kariéry zkrátka nastavené. Buď chtěl hrát, nebo si sbalil své náčiní a naplno se věnoval golfu. Pokud zrovna jeho srdce hořelo pro bílé míčky a rozlehlé perfektně střižené trávníky, pak neměl problém mávnout rukou i nad scénářem psaným zlatým písmem. Demme si v záloze ovšem držel jednoho černého koně. Byl totiž fanouškem filmových počinů Davida Lynche a velmi jej zaujal jeho Sloní muž (1980). Ve filmu se nachází postava londýnského lékaře Sira Fredericka Trevese, jehož bezchybně ztvárnil rodilý Brit Anthony Hopkins. Když se herci poprvé do rukou dostal scénář, na jehož přebalu se skvěl psacím strojem vyražený nápis „Mlčení jehňátek“, překvapeně svému agentovi položil otázku: „To budu hrát ve filmu pro děti?“ K tomu, aby souhlasil s účastí v připravovaném snímku, mu nakonec stačilo jen pár stránek a několik perfektně napsaných dialogů.

Velmi důležitou postavou, která vlastně představuje středobod veškerého dění ve filmu, je Jame Gumb alias Buffalo Bill. Sériový vrah se zálibou v šití. Rozdíl oproti běžnému krejčímu spočívá především v tom, že Gumb namísto běžných látek používá výhradně kůži svých ženských obětí. Děsivá role pro odvážného herce. Čtená zkouška probíhala za přítomnosti již obsazené herečky Brooke Smith, představitelky Catherine Martin, dcery senátorky, kterou Gumb unese a vězní v temné kobce. Cílem v tomto případě nebylo ulovit velkou hvězdu, ale spíše někoho méně známého, kdo by působil autenticky a tím pádem i uvěřitelně. Mezi úplně posledními uchazeči byl i Ted Levine, talentovaný herec čekající na svou zlomovou roli, která by ho konečně dostala na vyšší úroveň. Na čtenou zkoušku se perfektně připravil. Knihu četl dvakrát, dialogy znal zpaměti. V okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, každý zpozorněl. Brooke Smith si byla od první chvíle jistá, že Levine roli získá. Byl zádumčivý, měl hluboký hlas a šel z něj opravdový strach. Herec po dobu čekání na svou příležitost přemýšlel o nejrůznějších detailech, jež by mu pomohly vylepšit očekávaný výkon. V jednom pozdějším rozhovoru tak trochu žertem zmínil, že během čekání prý vypil snad pět šálků černé kávy, což jej mohlo i potencionálně ovlivnit, neboť jak známo, káva zvyšuje mozkovou činnost. Buď jak buď, roli Buffalo Billa získal Ted Levine s přehledem.

Štěstí přeje připraveným

Do příprav na natáčení se okrajově zapojil i skutečný Federální úřad pro vyšetřování. Především odborníci na profilování zločinců, behaviorální vědy, ale i zbraňoví experti. Jejich menší zásahy do scénáře, pomoc při aranžování míst činu i školení ohledně profesionálního zacházení se zbraněmi, to vše pomohlo postavit ryze fiktivnímu příběhu realistické základy. Úřad dokonce umožnil štábu natáčet některé scény na půdě akademie FBI v Quanticu, kde si několik instruktorů střihlo epizodní role. Opravdu vzácná prestiž, kterou se může pochlubit jen málokterý film. Režisér Jonathan Demme i scénárista Ted Tally brali od počátku celý průběh předprodukčních prací nesmírně vážně. S tím se pojil i apel na ústřední trio herců, kteří naštěstí patřili mezi absolutní profesionály a přípravám na jednotlivé role obětovali spoustu času. Jodie Foster absolvovala základní vytrvalostní trénink FBI, naučila se používat zbraň a shlédla kvanta zaznamenaných výslechů, v nichž agenti vyslýchají skutečné zločince.

Pánové samozřejmě nemohli zůstat pozadu. Postava Hannibala Lectera byla ze všech nejvíce fantaskní. Proto se Anthony Hopkins rozhodl dát průchod fantazii a pojmout kanibalského psychiatra po svém, a sice tak, jak si jej v hlavě představoval. Zároveň však nechtěl popřít Hannibalovu základní osobnostní podstatu, kterou Harris vystihl v knihách. Největší odlišností tak zůstal především fyzický vzhled. Pro srovnání - Hopkins tehdy skutečně nebyl malé postavy, ani neměl na levé ruce šest prstů. Pokud jde o velmi specifickou hlasovou dikci Hannibala, tu herec nalezl ve dvou inspiračních zdrojích. V prvním případě šlo o palubní počítač HAL 9000 z filmu 2001: Vesmírná odysea (1968), jemuž hlas propůjčil kanadský herec a vypravěč Douglas Rain. Druhým zdrojem byl Christopher Fettes. Učitel, který na Královské akademii dramatických umění v Londýně Hopkinse během studijních let vyučoval. Výsledná kombinace je nezapomenutelná a stala se výrazným poznávacím rysem Hannibala.

Velká výzva. Zhruba tak svou odpudivou roli od začátku bral Ted Levine. I on navštívil, podobně jako Jodie Foster, Quantico ve Virginii, kde sídlí FBI. Ovšem v jeho případě nešlo o žádnou fyzickou přípravu. Agenti mu dovolili důkladně prozkoumat spisy a nahrávky Američana jménem Gary M. Heidnik. Tento sexuální predátor unášel mladé ženy, které mučil, znásilňoval a následně vraždil. Vrcholem hrůzy byl jeho temný suterén pod domem. Tam měl Heidnik hlubokou jámu podobnou studni, v níž své oběti v příšerných podmínkách držel. Levine prostudoval okrajově i případ vraha Eda Geina, jenž měl podobně jako filmový Buffalo Bill zálibu v šití z lidských, výhradně ženských kůží. Tehdejší agent FBI John Douglas s Levinem probral i jeho první scénu s únosem dcery senátorky. Způsob lovu jednoho z nejaktivnějších sériových vrahů Teda Bundyho se stal přímou inspirací pro tento konkrétní úsek. Bundy v několika případech použil sádru na ruku. Předstíral zlomeninu a s výrazem milého muže v nesnázích žádal důvěřivé dívky, zda by mu nemohly pomoci naložit nějakou tu věc do jeho vozu. Tím si však nic netušící mladé ženy zpečetily svůj osud. Herec rovněž navštívil celou řadu transvestitních barů, kde vedl rozhovory s několika transvestity a transsexuály. Svou postavu začal Levine vnímat jako ubohého chlapa, který selhal na všech myslitelných úrovních a tím, že se snažil stát ženou, chtěl zničit svou identitu. Jame Gumb je v podstatě nebezpečným psychotikem, který na sebe obléká ženský plášť jen proto, aby dosáhl pomyslné dokonalosti a unikl svému pravému já. Děsivá představa, nemyslíte?

Práce v terénu

Film vnikal s rozpočtem devatenácti milionů dolarů. Natáčelo se na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Konkrétně od 15. listopadu 1989 do 1. března 1990. Jonathan Demme si po domluvě s produkcí vymohl prosadit hlavně reálné exteriéry a interiéry. Západní Virginie, Pittsburgh a Pensylvánie. Tři oblasti, mezi nimiž režisér a štáb nejvíce pendloval. „Memphiská radnice“, ze které v pozdější fázi filmu unikne Hannibal, je ve skutečnosti Pamětní síň vojáků a námořníků v Pittsburghu. Pokud jde o „Baltimorskou státní nemocnici pro duševní choré vězně“, v jejímž sklepení vězní Dr. Frederick Chilton svůj nejcennější exponát, pak vězte, že jde o starou administrativní budovu Western Center, nacházející se zhruba dvacet mil od centra Pittsburghu. I když byl objekt označen za historickou památku, nakonec jej buldozery koncem roku 2011 srovnaly se zemí, aby na stejném místě vyrostla moderní budova jedné farmaceutické společnosti.

Skutečný je i domov Buffalo Billa. Terénní pracovníci tento viktoriánský dům nalezli v Perryopolis, což je malá čtvrť v okrese Fayette, stát Pensylvánie (a jen tak mimochodem i rodné město scenáristy Teda Tallyho). Dům stále stojí a roku 2016 jej odkoupil soukromý vlastník, který ho částečně vede jako turistickou atrakci. Pokud tedy budete mít cestu do Pennsylvanie, můžete si s majitelem domluvit komentovanou prohlídku objektu. Rozsáhlé sklepení pod domem je jednou z mála kulis zhotovených speciálně pro film. Sklep byl postaven na míru v prostorách staré továrny na letecké turbíny v Pittsburghu. Průběh stavby měly pod dozorem scénografky Kristi Zea a Karen O’Hara, aby výsledek odpovídal náročným potřebám režiséra. Odpudivé doupě bylo inspirováno autentickými fotografiemi suterénu zmiňovaného vraha Heidnika. Štáb nechal uprostřed temných prostor vyhloubit i onu děsivou jámu, kde oběti Billa nedobrovolně čekaly na svůj konec. Celé natáčení jelo díky bezchybné přípravě a profesionálnímu přístupu všech zúčastněných jako po másle. Jonathan Demme dodnes vzpomíná, že šlo o jeden z nejlépe připravených projektů, na kterých mohl pracovat. Nejlepší bude navštívit rovnou plac a posvítit si na herce pěkně zblízka, to ale až příští týden…